Šťastný je, kdo se raduje, když kocourovi upláchne myška.
Adalbert Ludwig Balling ...Více

Josefova domovská stránka

Protože povídání o mé maličkosti není pro většinu lidí asi příliš zajímavé, tak pokud jste sem zabloudili, berte prosím tuto stránku spíše jako rozcestník ke věcem, které vám mohou být případně užitečné.

Abych zbytečně nezdržoval:
Mezi moje zájmy patří kromě postelových radovánek taky fotografování (dříve jsem i natáčel na starou dobrou Super 8). Trochu pěstuji kytky -- zejména kaktusy. Kvůli tomu jsem porušil svou dlouho udržovanou "neorganizovanost" a stal jsem se členem Klubu kaktusářů Astrophytum Brno. Na jiném místě se zmíním o typografii, grafice, webdesignu, databázích, zkrátká řemeslech, často s hrdým přívlastkem "umělecká". V tom jsem amatér, protože dělám z Lásky to, co jiní za peníze. Obecně ovšem nevidím kladnou korelaci mezi profesionalitou a kvalitou, jakož i amatérismem a nekvalitou. Mohl bych dlouho uvádět příklady a nemusel bych pro ně chodit daleko. A zdaleka nehovořím jen o vztazích typu: "Widlows -- Linux" nebo "Word a TeX".
Abych ale nezůstával jen u technických a TeXnických :) záležitostí, zmíním se ještě o pár dalších věcech.
Odběhnu ještě krátce ke přírodě a k tomu, že ač bydlím na okraji Českomoravské Vysočiny, zůstávám stále Valachem a proto mi nejsou cizí ani biotechologie následované destilací směsi vzniklé nejčastěji zkvašením ovoce za účelem separace složek veskrze voňavých, chutných a ve vhodném množství, rozpoložení a společnosti navozujících náladu příjemnou a komunikativní, upřímnou a uvolněnou... Zkrátka, když je kde brát, protáhnu kotlem kdejaký metrák ovoce, které mi přijde pod ruku. Neboli: "Slivovica dobrá je, kdo ju pije, Valach je."

A pro ty, kterým ani toto nebylo dost, přidám kousek tragikomického nebo možná docela obyčejného povídání o sobě:
Na tento svět jsem se dostal obvyklým způsobem před vánocemi v roce 1964. Zajímavé je na tom snad jen to, že se tak stalo zrovna v den maminčiných narozenin. Nedovedu si představit, jak bych přijal takový dárek k narozeninám, ale naštěstí mě to jako chlapa nikdy nepostihne ani teoreticky, tak obraťme list (jak pravil Adam). Trochu méně zajímavé je, že se mnou slaví nebo slavili narozeniny taky třeba Edith Piaf (francouzská zpěvačka), Antonín Zápotocký (český prezident), Leonid Iljič Brežněv (sovětský politik), Miloslav Stingl (český cestovatel), Alberto Tomba (italský lyžař), Karel Kozel (textař, swingový hudebník), Bohumil Bezouška (český herec), Ludvík Podéšť (hudební skladatel), Kare Svoboda (textař), Martin Stropnický (herec), Eduard Pergner (?), William Edward Parry (britský polární cestovatel) a určitě jich bylo více, kdybyste ještě o někom věděli, napište mi, prosím. Patří se jen dodat i smutné výročí připadající na mé narozeniny -- 19. prosince 1996 zemřel italský herec Marcello Mastroiani.

Nebojte se, o dalších dnech se už nebudu rozepisovat tak podrobně. Jednak si z toho nic nepamatuji, druhak to nikoho nezajímá.
Bydlel jsem v Zašové a protože naši chodili do práce, trávil jsem většinu času se stařenkou Poláchovou. Od ní mi uvízlo kromě mnohého jiného i pár citátů, z nichž se některé mohou objevit na mých stránkách WWW. Většinou je asi nevymyslela, jen je někde pochytila a něco z toho uvízlo v paměti i mě. Škoda, že jen tak málo. Pak jsem musel začít chodit do školy a tam už tolik zajímavého nebylo, aspoň ne na povídání na tomto místě. Trochu zajímavější a veselejší to bylo na Gymnáziu v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem potkal hafo špica děcek a bylo by už trochu více nač vzpomínat. Ale to snad někdy a na jiném místě.
Protože se mi po Gymplu ještě nechtělo jít dělat a téměř implicitně se předpokládalo studium VŠ, šel jsem do toho. Neměl jsem kdovíjakou představu o tom, čím bych se chtěl živit (když pominu, že kdysi na základce jsem prohlásil, že chci být kominíkem, což na premianta vyvolalo drobné pozdvižení v dědině. Jenže když mě ty neustálé dotazníky a slohové práce na téma "čím budu" lezly už tolik krkem...), tak jsem se nechal uvrtat na hnojařinu s tím, že někteří mí blízcí mě viděli na travinářském výzkumáku v Rožnově. Přiznám se, že jsem se i sám trochu s tou představou sblížil, protože jsem výzkumák a lidi v něm znal z brigád, praxí, psal jsem tam nějakou středoškolskou odbornou práci a později i diplomku...
Vysokoškolská studia začala velice živě a bujaře u Postoloprt na chmelové brigádě. Téměř aniž bychom vystřízlivěli, pokračovali jsme prvním ročníkem v Jihlavě. Více nebo méně seriózně jsme se prokousali asi nejhezčím rokem studia a snad teprve další rok v Brně jsme to začali brát trochu vážně. Tedy snad většina z nás. Včil je to sranda. Poznal jsem tehdy hafo borců a kočen a na většinu z nich moc rád myslím a vzpomínám.
Představy o odborné kariéře v travinářském výzkumáku vzaly za své, když jsme si s Věruškou začali dělat ze smíšených kolejí koleje (skoro)manželské. Do Zašové se mi pak už dvakrát nechtělo, tak jsem se z kolejí odstěhoval rovnou do Vlkova a trčím tu ke své spokojenosti dosud.
Pak to vzalo rychlý, ale kostrbatý děj. Po prázdninách svatba, dva dni potom jsem šel na vojnu k PéeSákům a když jsem se jako špagát po tom trapně promarněném roce vrátil, čekalo mě hledání práce -- ne první a zdaleka ne poslední. Hned po škole jsem šel jako agronom na praxi do JZD Křoví. Obec i družstvo vskutku hodny toho jména. Se seriózní kariérou se tam nedalo počítat, na což jsem vzápětí přišel. Oni ti vyčuránci si vždycky brali čerstvé absolventy na nástupní praxi, protože je nemuseli platit, pak nepodepsali smlouvu a na další sezónu vzali zase nové študáky...
Vrátím se zase domů do chaloupky u rybníka. Jak bývá dobrým zvykem, uvrtěli jsme si s Věruškou Matěje. Když policajti tloukli na Národní třídě študáky a zpívalo se "Jednou budem dál", bylo mu skoro půl roku a lezl v obýváku po koberci... Po dvou a půl letech na den vítězství pracujícího lidu se nám narodil Vojtěch a protože o další Poláchy Věruška nestála (naznala, že mám v pytlíku jen samé kluky), šla radši do práce a tedy nás asi už více nebude:(
V chaloupce u rybníka bydlíme s Věruščinými rodiči a o víkendech k nám jezdí švagrová a její děcka. Svou nevýraznou minulost a rodiče a sestru jsem nechal v Zašové a v Rožnově sestřenici a v Hažovicích bratrance a jejich rodiče... Jenže je to trochu z ruky a sešlo z očí, však z mysli ještě ne...
Z nejrůznějších důvodů jsem se pak stal většinou ne vlastním přičiněním fluktuantem a prošel jsem řadou nejrůznějších profesí. V jedné firmě jsem přičichl k počítačům a to mě trochu nasměrovalo dál. Jen je mi líto, že jsem čichal k té sice navoněné, ale přitom nahnívající straně, která začínala Debilním omezeným spouštěčem, kvůli jehož shnilosti se musela zakrátko otevírat Wokna. Teprve po pár létech jsem se prokousal na stranu vyspělejších technologií, porovnal jsem a nebylo nad čím váhat. O tom se ale píše jinde.
Informatika však není to, co mě živí. Zakotvil jsem kvůli určitému pohodlí v jedné fabričce v sousední vesnici a to, co za něco stojí, tomu se věnuji doma. Od samého počítačového začátku mě nadchla možnost pořizovat na tom krámu texty. Od hodně dobrého editoru, který měl 602 výhody a jednu velkou neřest (totiž tu, že se svoje výtvory nestyděl nabízet k vytištění), jsem přes krátké oblouznění Widlowsími takyeditory přešel na pravou víru -- typografický systém TeX. S přechodem na Linux a s nutností používat občas bohužel i Widle jsem se (trochu) naučil ovládat geniální editor Vim. Na fotky a vůbec bitmapovou grafiku mám GIMP, na vektory METAPOST a ostatní užitečnosti se dostanou většinou pohromadě s Linuxem.
Abych se zase vrátil od techniky k lidem a lidičkám -- potkal jsem jich a potkávám jako každý dost a jako botanik amatér v nich nalézám poupata, květy, rostliny vzpřímené i plazivé, staré moudré makovice i děravé vysypané palice, stromy, o které se dá opřít i ty prohnilé, z jejichž dutin vystoupí leda nějaká nechutnost, trávu, plevele, parazity,... Většinou ale stejně nakonec blbost odkvete a přijdou plody.
A více mě zatím nenapadá. Možná časem něco připíšu. Rozloučím se s pozdravem nebo zvoláním, které jsem našel na bookletu jednoho CéDa s písničkami Vojty Kiďáka Tomáška: Lidé (s)mějte se rádi.
Pohoda, hezký den

Josef